Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 3

29.12.2016

Auto je opravené. Tedy mělo by být...Nicméně ještě není konec.  Po výměně motoru a chladiče nešlo mechanikům zaboha nastartovat. Až po telefonickém detailním návodu  mého opraváře z Kampaly se to po několika hodinách podařilo.

Nadšeně míříme ke rwandským hranicím. Chceme pryč z Ugandy. Plánujeme, jak dojedeme do Kigali a večer si zajdeme na drink do známého Hôtel des Mille Collines (Hotel Rwanda). Jak už to tak ale  během této naší  výpravy bývá, všechno je jinak.

Na hranicích kluky odmítli do Rwandy pustit. Nemají předem vyřízená víza a na místě o ně nejde zažádat. Kluci si správně už v Čechách zažádali elektronicky o East Africa Visa (platí v Ugandě, Rwandě a Keni) a žádost jim byla schválena. Jenomže na letišti v Ugandě udělali úředníci chybu a místo víz East Africa jim vystavili jednovstupové vízum do Ugandy. Na to jsme přišli už dřív, když se mi kluci chlubili, že zaplatili jen 50 USD místo 100 USD. Říkali jsme si, že je to jednoduché, že jim jistě to East Africa vízum dají při výstupu z Ugandy. Jenže v Africe není jednoduché nic. Byrokracie je byrokracie a hlavně, víte jak to dopadá, když dáte blbci funkci.... Kluci se snažili přemluvit jak celníky ugandské, tak celníky na rwandské straně. Ti však byli muži na svém místě. Neoblomní jako skála.

Už jsme pochopili, že naši výpravu se snaží zhatit nějaké temné síly, ale i přes to všechno jsme se nevzdali! Vymysleli jsme, že místo do Rwandy vstoupíme do Tanzánie (kde se dají zařídit víza na počkání) a hned zase zpátky do Ugandy, kde si kluci vyřídí East Africa víza na vstupu. Že nechápete? To je v pohodě, pochopitelný to moc není, ale šlo o to, jen najít kličku v těch neuvěřitelnejch byrokratickejch pravidlech. Tak jo, vracíme se od rwandské hranice a míříme do Tanzánie. Jenže, zlá magie je znovu tady. Brzdy jsou v háji. Jako že auto vůbec nebrzdí!!! Uf, ještě, že máme ručku a za volantem sedí borec Dolejšák. Co teď? Je tma, takže uděláme jediné možné. Odstavíme auto z cesty a jdeme to zaspat. Ráno se vracíme zpátky k nejbližší benzínce a necháváme tu brzdy vyměnit.  Navíc se nám nějak nezdá zvuk motoru. Už je toho nějak moc!  Otevíráme tedy slivovici  abychom zbystřili mozky a zahajujeme válečnou poradu. Shodli jsme se, že se zhrzení vrátíme do Kampaly, auto tam necháme odpočívat v pokoji a vyrazíme dál s Land Cruiserem z půjčovny. Místo do Tanzánie pojedeme na druhou stranu, do Keni. Tomu našemu fáru, byť už snad má vyměněné skoro všechno, co se vyměnit dalo, nevěříme. 

Cestou se zastavujeme podívat se na svatbu, kde jsme moc vřele přivítáni a pohoštěni. Se zaujetím sledujeme a obdivujeme bravurního zpěváka a tanečníka „na volné noze“ J

Ráno v sedm nám v Kampale vezou auto z půjčovny. Nečekaně jsou u mě doma včas, ale místo sjednaného Land Cruisera řidič dorazil s osmimístnou dodávkou s nízkým podvozkem, se kterou na safari fakt nemůžeme. Land Cruiser prý nebyl, tak dovezli tohle. To je jako Babica... Když nemáte kečup, tak tam dejte hořčici. Věřte, nevěřte, nezbývá nám  nic jiného, než to opět risknout s naším autem.  Necháváme opravit menší závadu na motoru a vyrážíme ke keňským hranicím.  Dalším otazníkem je, zda kluci dostanou víza na počkání na hranicích s Keňou. Cestou nás čtyřikrát staví policie a snaží se nám dát pokutu za: předjíždění na plné čáře, jízdu bez trika (kluci, ne já J), jízdu bez pásů, vysokou rychlost, rozbité zadní okno. Nakonec pokutu nedostaneme, ale v jednom případě musíme uplatit policisty penězi a v jednom případě sušenkami.

Večer přijíždíme do keňského města Kisumu, kde budeme slavit Nový rok. Město je jedno z nejodpornějších, které jsem zatím v Africe viděla. Před každým obchodem stojí hlídač s puškou, lidi na nás pokřikují, necítíme se tam dobře. Ale nacházíme pěkný hotel s bazénem a barem na střeše, kde se propijeme až k půlnoci a ráno prcháme pryč do přírody, do vysněného keňského cíle, národního parku Masai Mara.

Cestou se nám, světe div se, rozbíjí auto. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, opět odešlo řízení! Všichni tři kluci jsou opravdoví borci, takže se pouští do opravy sami.

Pačák už na to sere....

Místní Masajové nám pomáhají sehnat náhradní díly (samozřejmě se speciální přirážkou pro bělochy) a za dvě hoďky pokračujeme dál, aby se nám za další půl hodinu řízení zase rozbilo J. Pačák sedá s Masajem na motorku a jede sehnat další potřebné šrouby. Kolem půlnoci konečně přijíždíme k hranicím parku. Ráno dokupujeme zásoby vody, já plním sázku (mňoukáním musím koupit bochník chleba :-)) a překračujeme hranice parku. Kocháme se a kocháme, tak se teď trochu kochejte taky.

Když začalo zapadat sluníčko, napadlo nás, že bychom měli začít hledat cestu ven z parku. I když jsou lvi, levharti a gepardi moc krásní a fotogeničtí, noc s nimi se nám trávit nechtělo. Jenže, vůbec jsme netušili, jak se dostat ven. Měli jsme k dispozici jen obrázkovou mapku, na které nebyly značené cesty, natož aby na rozcestích byly nějaké ukazatele.  Začalo se stmívat, spustil  se slejvák a my pořád bloudili a bloudili... když kde se vzal, tu se vzal,  objevil se kouzelný děděček – Masaj. Vezl německé turisty do jedné z nedalekých luxusních lodgí. Ukecali jsme ho, že nás nechá za drobný peníz kempovat u sebe v areálu . Dovezl nám piva, vyklidil nám místo v garáži, abychom se skryli před deštěm a dal nám ochutnat tradiční masajskou večeři. My jsme mu na oplátku dali ochutnat český lunchmeat a vepřovku. Povídal nám o masajských tradicích a zvycích. Nejvíc nás zarazilo, že věrnost nehraje v jejich kultuře velkou roli. Masajské ženy  běžně spí se sousedy. Prý proto, aby měly jistotu, že jejich rod nevymře (kdyby byl náhodou manžel neplodný).  Nebo „náš“ Masaj udělal dítě kamarádce (má ženu a dítě) proto, že chtěla dítě a neměla partnera. Manželka to samozřejmě neví.

Další den jsme si zase užívali safari. Dostali od rangera pokutu za jízdu na střeše a za to, že jsme vylezli z auta udělat si tuhle fotku.

Večer jsme si našli tohle nádherné místo na spaní.

Já s Honzou jsme postavili stan a Dolejšák s Pačákem zatím jeli pro dřevo. Když se vrátili, oznámili nám, že jedou do tři kilometry vzdálené vesnice pro pivo a že budou za čtvrt hoďky zpátky. Nevím, co mě osvítilo, ale vzepřela jsem se.  Pro pivo chci jet já s jedním z kluků. Ze tří kilometrů bylo nakonec kilometrů osm, navíc doslova cestou necestou. Do toho přišla silná bouřka – vítr a kroupy byly tak silné, že nebylo vidět na krok, museli jsme zastavit a čekat, až to přejde. A neuhodnete, co se nám  opět přihodilo!  Uhodli jste? Ano, rozbilo se nám auto. Ve vesnici byl naštěstí obchod s náhradními díly a borec Pačák, posílený zkušenostmi načerpanými očumováním předchozích oprav, závadu takřka profesionálně odstranil. Místo čtvrt hodiny jsme byli pryč dvě a půl a celou tu dobu jsme s Pačákem přemýšleli, jak jsou na tom asi kluci. Nechali jsme je tam jen se stanem, v kraťasech a tričku, bez jídla, bez mobilu. Doufali jsme, že tu šílenou bouřku přečkali a že si je žádné zvíře nedalo k večeři. Když jsme se vrátili, kluci byli promrzlí na kost a vyprávěli nám, jak se na ně přišly podívat zebry a pak hyeny. Vůbec se prý nebáli, kde jsme... Jo a málem bych zapomněla, mise nakonec byla úspěšně naplněna. Piva jsme dovezli v pořádku!

Z Masai Mara jsme se začali pomalu vracet zpátky. Cestou jsme se zastavili v oblasti Kakamega, kde rostly „tři prdele“ čaje.

Jelikož Dolejšák prohrál sázku, musel jeden celý den sloužit Honzovi. Když jsme překračovali hranice z Keni zpátky do Ugandy, musel si obléknout tento krásný obleček a dojít si v něm pro razítko do pasu. Překvapivě ho nezavřeli (v Ugandě je homosexualita trestaná doživotím).

Naše další zastávka byla u vodopádů Sipi.

Večer jsme si zahráli Kenta a zase se vsadili. O to, že dvojice, která prohraje, bude nosit další den na čele nakreslený kosočtverec. Prohrál zase Dolejšák a Honza (fotka radši není).

Naší poslední zastávkou byla Jinja, kde jsme sjížděli na raftech Nil (obtížnost 5). Byl to masakr. Naštěští jediný utopenec z naší výpravy bylo GoPro, které upadlo Dolejšákovi z helmy při jednom z pádů z raftu.

Konec!!! Díky, díky a čau!

Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 2

Pravda, pomalu se blíží Velikonoce, ale já stále ještě dlužím slíbený vánoční příspěvek. Sliby se mají plnit, tak tady je:

25.12.2016

Ačkoliv Honza vždycky vstával jako první a snažil se nás ostatní vykopat z pelechu, na Boží hod ráno byl k neprobuzení. Chrupkal jako miminko, no jen se podívejte!

Než se probral z kómatu, já a Pačák jsme vyrazili ke švadleně, u které jsme si večer předtím dali ušít sukni a košili. Po prvním vyzkoušení se ukázalo, že nemám až zas tak veliký zadek (sukně byla široká, že by se mi do ní vešly zadky tři) a že Pačák má děěěěsně široký ramena. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, což by tak nevadilo :-); horší bylo, že si nevšimla švadlena. Nicméně nesla to statečně, zřejmě se jí to nestalo poprvé. Bleskurychle oblečky přešila a my se do nich hned navlékli.

Když jsme se v té božíhodové parádě vrátili zpátky do servisu, kde na nás už měl čekat opravený vůz, dozvěděli jsme se, že bude hotov až po obědě. V Africe není žádný termín definitivní,  takže nás to ani nepřekvapilo a vlastně ani nenaštvalo. Aspoň jsme mohli v klidu pomalu střízlivět. 

Kolem druhé odpoledne jsme se dočkali. Vyplázli jsme sto babek a vyrazili na jih směrem k jezeru Bunyoni. Stoupali jsme úzkými horskými serpentýnami a kochali se nádhernými výhledy na čajové plantáže.

Když v tom se najednou ze zatáčky přímo na nás vyřítilo auto. Napálilo to do náspu v protisměru, dvakrát se překulilo a skončilo na střeše. Scéna jak z Kobry 11. Za naším volantem seděl borec Dolejšák. Dupnul na brzdu, stočil auto ke straně  a...  zachránil nám kejhák. Z havarovaného auta se kouřilo, báli jsme se výbuchu. Nevypadalo pravděpodobně, že nehodu někdo přežil, ale k našemu velkému překvapení se z okna začal soukat člověk. Doteď jsme nepochopili, že se dokázal dostat ven a ještě ujít několik kroků. Ve voze byl sám. Dovezli jsme ho do nejbližšího zdravotnického střediska a pokračovali už mnohem méně rozjařeně směrem k vytčenému cíli. Tak nějak nám došlo, že není úplně samozřejmé, že tuhle možnost máme.

Když jsme zastavili na čurpauzu, všimli jsme si, že se kouří z motoru a pod kapotou máme kaluž vody. Kluci se shodli, že motor je přehřátý a potřebuje vychladnout. Ale po vychladnutí jsme ujeli asi tři kiláky a šmytec. Nachomýtl se u nás asi patnáctiletý kluk, který nám poradil, že máme do chladiče dolít vodu. Stává se to prý tady na té cestě každému druhému autu. Dolili jsme vodu, urazili další tři kiláky a znovu jsme stáli. Bohužel přímo uprostřed vesnice. V tu ránu nás obklopil shluk lidí. Začali se předhánět v tom, kdo nám pomůže; někteří žebrali o jídlo a jiní zase koukali, co dalšího z vnitřku našeho auta by se jim mohlo hodit. Nejvíc se v kolektivu prosadil mladík, který tvrdil, že je mechanik a že nám dá auto v pořádku. No, byl to odborník na slovo vzatý. Dolil do chladiče další vodu a my pokračovali v cestě. Vystoupali jsme další dva kilometry a znovu jsme stáli. Tentokrát jsme už ani nenastartovali. Stmívalo se. Telefonicky přivolaný mechanik přijel už za tmy a řekl, že se vrátí zpátky v osm ráno s potřebnými náhradními díly.

Auto stálo na úzké cestě v kopci v zatáčce. Po odpolední zkušenosti  jsme se báli, že to do nás v noci někdo napálí, ale nezbylo, než se tu uložit ke spánku. Dva uvnitř a dva na střeše. Noc jsme přežili. Ráno volal mechanik, že to do osmé nestihne.  Prý v devět. Ale nepřijel ani v devět, ani v deset, dokonce ani v jedenáct, přičemž mě do telefonu neustále ujišťoval: „I am coming“ J. Nakonec dorazil před polednem, tak jsme ho poslali do háje se slovy, že si nepřejeme, aby nám auto opravoval někdo nezodpovědný.

Asi minutu jsme se cítili úžasně, jak jsme se s nespolehlivým mechanikem vypořádali. Pak nám došlo, že to zas tak skvělý není. Čekání na jiného mechanika nebude o nic příjemnější než to, které jsme prožili dosud.  A navíc ho teprve musíme sehnat. Pačák jel shánět pomoc do města Kabale, my tři jsme  "pro změnu" zase čekali. Hráli jsme karty a Dobble (kluci mě totálně rozdrtili). Stali jsme se atrakcí pro dva místní kluky, kteří naši hru upřeně a bez hnutí asi dvě hodiny sledovali. Když už jsme k smrti unudění čekáním přestali vyvíjet jakoukoliv aktivitu a jen se váleli, vytvořili si z proutku kolo, které bravurně poháněli po cestě. Tentokrát jsme upřeně čučeli zase my!

Z nudy nás vytrhl až příjezd auta, které nás mělo odtáhnout do Kabale. Když jsme ale viděli, že je auto poloviční než to naše a nemá šanci s naším ani o milimetr pohnout, byli jsme už fakt zoufalí.  Řidič prý pochopil, že chceme taxíka do města a rozbité auto necháme stát na místě. Nejvtipnější bylo, že od nás požadoval v přepočtu 1500 Kč. Chvíli nám vysvětloval, že ty peníze opravdu chce, my jsme mu vysvětlovali, že jsme chtěli odtah a že mu nehodláme platit za něco, co nepotřebujeme. Když konečně odjel, oddychli jsme si. Ale jen na chvilku. Vrátil se.  A ne sám. Byli s ním dva policajti.Ti nám nekompromisně nakázali, ať zaplatíme. Slušně jsem jim celou situaci vysvětlila a navrhla, že mu uhradíme náklady na benzín, což ovšem neklaplo. Muselo přece něco zbýt i pro strážce pořádku. Zaplatili jsme třicet procent původně požadované částky a ulevilo se nám.

Od kolemjedoucího auta jsme pak dostali kontakt na odtahovku a světe, div se, skutečně přijelo velké auto, které bylo schopno našeho Land Cruisera utáhnout.

Během půlhodinové cesty na laně Dolejšák zvládl rozbít zadní sklo, rozseknout si nohu a zatřísnit auto krví (to mě osobně naštvalo nejvíc J).  Jak se to stalo, to nikdo z nás doteď nepochopil. Ve zkratce – Dolejšák si myslel, že je Superman a snažil se za jízdy dostat na střechu auta. (Jak se ukázalo, žádné nadpřirozené schopnosti nemá.)

V Kabale jsme odevzdali auto v servisu, mechanik nám půjčil náhradní vůz a slíbil, že další den odpoledne bude ten náš opravený.

Sedmadvacátého prosince jsme se s vypůjčeným autem přece jen zajeli podívat k našemu původnímu cíli, k jezeru Bunyoni. To je jediné jezero v Ugandě, ve kterém není bilharzie a dá se v něm tudíž koupat.

Dolejšák hledá ošetřovatelku....volejte 07 52 598...

Půjčili jsme si tradiční kanoi, vydlabanou z kmene stromu.

Po koupačce jsme se vrátili do opravny, abychom se dozvěděli, že je zapotřebí vyměnit půlku motoru a chladič. A že tyhle díly se dají sehnat jenom v Kampale. To už přestali vtipkovat i největší komedianti výpravy – Pačák a Dolejšák. Já jsem byla určitě jen kousek od infarktu.   Zvažovali jsme několik variant, včetně sebevraždy J a nakonec jsme vymysleli, že já s Dolejšákem pojedeme nočním autobusem  na otočku do osm hodin vzdálené Kampaly. Ráno tam koupíme motor a chladič a hned ty náhradní díly přivezeme zpátky.

Byla to fakt jízda! Když jsme nasedli, ptala jsem se spolucestujících, jak časté budou zastávky. Když mi řekli, že autobus během cesty vůbec nestaví, polilo nás s Dolejšákem horko. Náš plán, že si cestu zkrátíme pitím ginu s tonikem, byl  tentam. Podle mého odhadu jsme jeli v průměru tak 100 km/hod a řidič projížděl veškeré díry a retardéry tím stylem, že je prostě přeletěl. V Ugandě totiž milují retardéry, takže za tu osmihodinovou cestu jsme jich museli přejet minimálně 200. V Kampale jsme sedli na boda boda  (místní taxíky - motorky) a nechali se odvézt do obchodnické čtvrti Katwe. Tam jsme se sešli s mým mechanikem, společně nakoupili potřebné díly a hned pospíchali na autobus zpátky do Kabale. V autobusu jsme sehnali poslední místa na zadní pětce. Sedělo nás tam šest dospělých a malé dítě, batohy jsme měli na klíně. Nefungovala klimatizace a paní, která seděla vedle Dolejšáka, neuvěřitelně smrděla potem a pořád kašlala. V Ugandě je poměrně rozšířená tubera... Jediné, co bylo oproti noční jízdě lepší, bylo to, že řidič stavěl na čůrání. Kolem šesté večer jsme přijeli do Kabale, odevzdali motor do servisu. Jestli se podařilo auto opravit a co s námi bylo dál, to se dozvíte zase příště (musím ty katastrofy trochu dávkovat J). 

Takže co jsme to teda dostali od Ježíška? Cca za 30 tisíc Kč neočekávaných výdajů, několik promarněných dnů a zachráněnej kejhák. Ten poslední dárek nám pomohl vyrovnat se s těmi prvními dvěma.

Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 1

Tak a je tu zase nový rok! Doufám, že jste si všichni užili Vánoce, strávili jste čas s Vašimi nejmilejšími a nejbližšími, přejedli se cukroví, kapra a salátu. Já jsem na Vánoce, už asi mohu říct tradičně (čtvrtým rokem po sobě), cestovala.  Tentokráte jsme se s Pačákem vydali na polární rovníkovou výpravu. 

Naše výprava čítala celkem čtyři členy: mě, Honzu 1 (dále jako Pačák); Honzu 2 (dále jako Honza), kterého jsme sehnali na cestovatelské seznamce na Facebooku a Honzu 3 (dále jako Dolejšák), kámoš Pačákova kámoše, který se rozhodl, že s námi vyrazí, tři dny před odletem. Nic moc jsme o něm předem nevěděli, vlastně jenom to, že žije v Německu a má rád alkohol. Hlavně ta druhá informace nás ujistila v tom, že bude plnohodnotným členem výpravy.

V této sestavě jsme se prvně sešli 19.12. v Kampale. Nakoupili jsme zásoby jídla, alkoholu, kartuše, matraci na střechu auta, pojištění auta a další nezbytnosti. Aby se nám do kufru vešly bágly, vymontovali kluci třetí řadu sedaček z auta. A taky dostali první z jejich skvělých (v mých očích bláznivých) nápadů, a to, že ty odmontované sedačky přidělají na střechu auta. Požitek z jízdy na střeše bude prý mnohonásobně lepší, než kdybychom seděli jen na matraci. Byla jsem zásadně proti (nechtěla jsem, aby sedačky zmokly a prášilo se na ně). Kluci mě nakonec překecali na jednu sedačku.

20.12. brzy ráno jsme vyrazili z Kampaly na západ Ugandy. Cestou jsme v jedné vesničce koupili míč, který Pačák zapomněl v Čechách ve vlaku (pro případ, že by nás přepadla trudomyslnost).  Taky jsme si nechali ušít českou vlajku.

Večer jsme zakempili u jednoho z ledovcových jezer v okolí Fort Portal. Našli jsme krásný plácek (fotbalové hřiště) u kostela, kde jsme píchli stany; kluci rozdělali oheň a já uvařila první mňamku na vařiči. Po chvíli nás přišli vyhodit dva chlápci s puškou. Pravili, že jsme na soukromém pozemku a máme vypadnout. Zapojila jsem svůj šarm a začala jsem s nimi vyjednávat, aby nás tam nechali přespat, což se mi po chvíli podařilo!

Ráno jsme se vydali do Rwenzori mountains. Nemile nás překvapilo vstupné 35 USD/osoba a povinnost zaplatit si guida za dalších 35 USD/osoba. Tam už moje vyjednávací schopnosti nestačily.  Dvě stě osmdesát babek se nám rozhodně  dát nechtělo. Rozhodli jsme se proto vystoupit z oficiálních hranic národního parku a udělat si vlastní trek - zadarmo. Vybrali jsme si jeden z okolních vrcholků a začali se drápat nahoru. Cestička nás vedla mezi hliněnými domky, banánovými plantážemi a bramborovými poli. Pěšina ale brzy skončila a nezbylo nic jiného, než pokračovat nahoru skrz bramborové řádky. Po chvíli už jsme nešli polem, ale prodírali se trnitým houštím. Na to Pačák neměl „koule“, tak se zbaběle vrátil dolů :D a my tři hrdinně pokračovali (místy po čtyřech) dál. Když jsme byli pořádně vysílení, nohy měli poškrábané do krve a vrcholek byl pořád v nedohlednu, následovali jsme zbabělý čin Pačákův a vraceli se dolů. Sestup byl ještě výživnější než výstup. Po chvilce jsme na stráni potkali starou babičku bez bot.  V ruce nesla mačetu a na zádech velkou otep dříví a ještě se u toho usmívala. Přece jen jsme se začali  stydět. Poté, co jsme sestoupili (místy se sesunuli) k autu, čekal na nás Pačák s bramborami (dostal je jako dárek od nějaké paní). 

Na mě kromě brambor a Pačáka čekal ještě policista. "Dopustila jsem se vážného trestného činu a musím zaplatit pokutu", upozornil mě. Stalo se totiž tohle: Než jsme odešli na trek, musela jsem akutně letět na záchod. Kdo byl v nějaké rozvojové zemi, asi ví, jak akutní to bylo. Aby mě nikdo neviděl, schovala jsem se za kameny. Bohužel mám zřejmě moc velké pozadí, takže mě přece jen někdo viděl a naprášil mě policistovi. Problém byl  v tom, že jsem tento skutek spáchala deset metrů od řeky a tím jsem ji prý znečistila. Policista mi vyhrožoval i umístěním do cely, pokud pokutu nezaplatím. Po desetiminutové debatě vyloženě „o hovně“ se mi ho podařilo uplatit půllitrovkou toniku.

Z Rwenzori mountains jsme se přesunuli do národního parku Queen Elizabeth. Cestou se naše polární rovníková výprava zastavila na rovníku.

V Queen Elizabeth jsme viděli slony, „rohatce“ (tak jsme kdysi s Pačákem pojmenovali všechny srnky, antilopy, impaly, kudu atd.), opice a buvoly. A taky nádherné scenérie.

Na Štědrý den ráno jsme se probudili u hrochů.

Udělali jsme s hrochama pár selfieček a vydali se na safari. Řídila jsem já a ačkoliv jsem naprosto skvělá řidička, zapadla jsem s autem do bahna. Místo pozorování zvířat jsme proto strávili ráno vyhrabáváním auta.

Po dvou hodinách se zadařilo dostat auto ven! Bylo přibližně 9 hodin a tak jsme byli zklamaní, že už neuvidíme lvy (Queen Elizabeth je známá lvy, kteří odpočívají v korunách fíkovníků právě v ranních hodinách). Zaměstnanci parku nás ale uklidnili, že právě teď je ten správný čas na jejich pozorování a tak jsme celí natěšení vyrazili je hledat. Ujeli jsme přibližně sedm kilometrů, když nám najednou odešlo u auta řízení. Řízením myslím to, že najednou kola neposlouchaly volant a jakkoliv se točilo volantem, auto jelo pořád rovně. A aby toho nebylo málo, přestaly fungovat i brzdy. Naštěstí za volantem seděl borec Pačák, takže se nám nic nestalo.

Perfektní situace. Jsme zaseklý uprostřed národního parku, nikde nikdo a kolem nás (možná blízko) jsou lvi. Variantu, že by šel někdo pro pomoc, jsme ihned zavrhli (před dvěma lety v Botswaně jsme slyšeli historku, že se jednomu páru rozbilo na safari auto a chlápek šel do dva kilometry vzdáleného kempu pro pomoc. Už ho nikdy nenašli...). Dostali jsme nápad, že zavoláme do kanceláře národního parku, ale ani v průvodci, ani na vstupence nebyl žádný kontakt. Chápu, nepotřebují, aby je otravovali turisti. V průvodci byl ale naštěstí telefon na jeden z nedalekých hotelů. Manažer hotelu byl moc ochotný a slíbil, že nám hned posílá mechanika. "Hned" v Africe znamená něco jiného než v Evropě, a tak jsme čekali, čekali a čekali.

Během čekání jsme si otevřeli konzervy s rybičkami, abychom zvýšili šanci, že konečně uvidíme lvy (a že s nimi možná i poobědváme). No a taky byl Štědrý den, tak to se ryba vyloženě hodila.

Lev nepřišel, ale zato se konečně objevil mechanik.  Trvalo to „pouhé“ čtyři hodiny od prvního telefonátu a musela jsem absolvovat jen patnáct hovorů. Mechanik se podíval na závadu a řekl, že musíme k němu do servisu. Během hodiny zprovoznil auto tak, abychom s ním mohli pomalu dojet do 15 kilometrů vzdálené opravny. Cestou se řízení ještě jednou rozbilo, takže jsme si dali další pauzu u cesty. Mechanik nám oznámil, že auto bude ready další den ráno, takže bylo rozhodnuto, že Štědrý večer oslavíme ve městě Kihihi a spát budeme v areálu opravny (dva v autě a dva na střeše).

Skvělý, v Kihihi mají dobrý rolex (chapati, vajíčko a rajče) a pivo. A to je asi tak všechno...Večer jsme vyrazili do místního vyhlášeného baru, kde jsme si dali ke štědrovečerní večeři hranolky s kečupem a gin s tonikem. Pokud vám to jako štědrovečerní krmě připadá málo stylové, máte jistě pravdu, ale nám chutnalo. Hlavně ten druhý chod. Honzovi tak moc, že si v noci ustlal u levého zadního kola našeho fára a nechtěl se přemístit dovnitř :D. 

O tom, co nám nadělil Ježíšek, zase příště...